Již Xenophon (430 př. n.l.) popisuje ve svém "Kynegetikus" malé honiče, kteří se drží zajíci na stopě a zahánějí ho do sítí lovců. Bourdon a Dutheil usuzují ze zmínky o malém antickém honiči u Xenophona na původ beagla v Řecku.Odtud se toto plemeno podle mínění autorů dostalo do Říma a později při dobytí britských ostrovů Římany - Anglie byla po tři staletí římskou kolonií - i na ostrov, kde se později smísilo s honiči dovezenými Normany z Francie.

    Tak to mohlo být, ale nemuselo. Chybí jakákoliv písemná svědectví, která by potvrdila původ beaglů od antických řeckých honičů. Různí starší autoři jsou názoru, že tito malí honiči byli  na ostrov dovezeni Normany mezi lety 1066 až 1087. Vycházejí z toho, že beagle je malou formou bývalého "Southernhouda" (jižního honiče), přičemž označení jih vztahují nikoliv na jih Anglie, nýbrž na jih Francie, odkud pocházejí oba velcí francouzští honiči " Bleu de Gascogne" a "Saintongeois". Southernhoundy přivedli do Anglie - dle názoru těchto autorů - během stoleté války ( 1337 - 1453) vojáci, kteří bojovali na kontimentu. Southernhoundi byli poměrně dost těžcí a pomalí smečkoví honiči s výškou v kohoutku přes 60 cm. Jejich zbarvení odpovídalo barvě dnešního luzernského honiče, někteří byli i černotřísloví. Stejně jako dnešní bloodhound měl southernhound hodně volné kůže, vynikající nos a sonorní hlas. Starým anglickým smečkovým psem byl i talbot, který je často označován za "bílé vydání psa Sv. Huberta". V Anglii byl šlechtěn až do konce 19. století, pak však vymizel a prakticky vymřel. Křížením mezi southernhoundy  a talboty získali lovci rychlého a vytrvalého loveckého psa s jemným nosem. Podle Eberhardta prý jsou výsledky tohoto křížení předky dněšních beaglů. Jestliže si prohlédneme a roztřídíme všechny údaje o původu beagla, musíme se asi připojit k R.B.Leenovi, který roku 1893 stručně prohlásil:"Beagle je původní britské plemeno, ale jeho původ leží v temnotách".  

Beaglové. ( Z Sydenham Edwards, Cynographica Britannica, 1799)